Procházka bez něj

Vyrážím do přírody, i když klient schůzku na poslední chvíli zrušil. Beru to jako příležitost, projít se sama se sebou a vlastně i s ním. Nebo myšlenkami na něj. Neboť všechno se děje v pravý čas.

V něčem je to významné vykročení z komfortní zóny vyrazit na doprovázenou pouť. Udělat ten krok, že jsem se rozhodl sám sobě čelit v přítomnosti cizího člověka. Ale to je vedlejší, průvodce klientovy problémy neřeší. Není to jeho téma, ale klienta. Ve skutečnosti klient čelí jen sám sobě v zrcadle, které zkresluje o dost míň, než je zvyklí v běžné realitě. A na to člověk musí mít koule 😊

Průvodce je tu proto, aby vytvořil podmínky pro klienta, který chce lépe porozumět svému příběhu. Aby se to na pouti stalo. Průvodce je takový svědek té akce, někdy katalyzátor, někdy možná trochu překladatel. Ale nikdy ne soudce.

Protože lidé žijí v zacyklení svých myšlenek a slov tak mocně, že je třeba vyhodit se někdy z konceptu. A to pak přichází na řadu Příroda a to, co ona k tomu má. Někdy se téma řeči v symbolické rovině odráží v kulisách přírody tak trefně, až se člověk diví, že by to byla pouhá náhoda. Tomu se pak říká synchronicita.

Vzpomínám, jak jsem já jela poprvé jako klient na doprovázenou pouť. Jela jsem vlakem přes půl republiky. Byl to jen jeden den pouti, ale významné období mnohých uvědomění bylo už od samotného prvního kontaktování průvodce a doznívalo ještě mnoho dní po pouti.

Samotná pouť byla fyzicky i psychicky náročná. A to průvodce nemusel ani nic moc říkat, síla okamžiku pracovala v mém nitru. Z pouti jsem si odvezla spoustu AHA momentů, které bych jinde hledala mnoho měsíců. Doprovázená pouť poskytne člověku mnoho materiálu na přebírání. Je dobré si v tomto období psát poznámky, nebo rovnou deník. Aby z toho člověk vytěžil, co nejvíc.

Nezůstalo však u jedné pouti, mým záměrem jich bylo víc. V referenci pro JF Bíma, průvodce doprovázených poutí, jsem psala toto:

„Na začátku byla osobní krize, kterou jsem pojala jako příležitost ke změně – následování nové osobní vize. Za sebou jsem měla zkušenost v podobě osamocené šestidenní cesty z domu na Praděd. Cesty, která se prvním krokem ze dveří neplánovaně proměnila v pouť.

Vzpomněla jsem si na článek z Pravého domácího časopisu o doprovázených poutích a spojila se s Honzou. Mým záměrem bylo během jednoho roku absolvovat čtyři doprovázené poutě, posílit kompetence pro jejich samostatné vedení a zažití pouti a jejího fungování z pohledu klienta.

Zpětně tento krok považuji za zlomový okamžik na cestě sebepoznání.

Na staré přístupy nedošlo. Návody ani zkoušení u tabule nebyly k dispozici. Hru „na paní učitelku“ se mnou Honza prostě nehrál. Šli jsme na to od lesa, teda spíš od píky. Cestou vnitřní motivace.

Charakter každé pouti se přirozeně odrážel v pohybu skutečnou krajinou. První dobře vystihuje představa „motání v kruhu“. U druhé pouti jsem vnímala určitý posun k „vím, co chci, jdeme tudy“. Třetí pouť vedená na dálku byla spontánním experimentem. Čtvrtá už se možná blížila společné pouti dvou poutníků.

Každá pouť vynesla na povrch mnoho témat k domácímu zpracování.

První pouť posvítila na nutnost práce se strachem, hranicemi, očekáváním, závislostí na vnější motivaci, orientací v prostoru a čase, synchronicitami. Druhá přinesla úvahy kolem práce se záměrem, odpovědné komunikace, smyslu v životě člověka, duchovní stránky naší existence. Třetí pouť byla spojená s rituálem, porozumění řeči přírody, založená na vnitřní motivaci a plynutí. Poslední se dotýkala významu ticha, porozumění srdcem, naslouchání, zpomalení, pozorování a učení sebereflexe.

Časem se proměnilo také moje prožívání pouti. Od psychicky a fyzicky náročného začátku k celkem uvolněnému bytí tady a teď nakonec.

Za zmínku stojí fakt, že na pouti se člověk ocitá už v době domluvy termínu a nové impulsy se objevují ještě nějaký čas po rozloučení. Vnitřně jsem putovala vlastně celý rok. Poutě mi rozšířily obzory a přinesly kvalitní vyhození z konceptu zajetých myšlenkových stereotypů.

Za velký přínos Honzova nastavení poutí považuji ne-vedení a spolehnutí se na intuici a vnitřní motivaci klienta s důvěrou v to, že dělá právě takové kroky, které v daném okamžiku potřebuje. Třeba zažít sebe jinak.

Cestou ke změně je vždy první krok jinak. Účast na doprovázené pouti má potenciál být zrovna takovým prvním krokem, i když průběh pouti i její výsledek je pro každého jedinečný.

Tímto Janu Bímovi děkuji za podporu na cestě, že svou plnou přítomností umožnil, aby se věci děly, a vřele doporučuji jeho služby také ostatním.“

Pokud by vás zajímalo, jaká byla moje 3. experimentální pouť s rituálem, která byla vedená na dálku, píšu o ní více v článku zde>>

A JAKÁ BYLA TEDY PROCHÁZKA BEZ KLIENTA, KTERÝ NEPŘIŠEL?

Hned na začátku cesty jsem objevila na stromě uháčkovanou květinu asi aby bylo hned jasné, že jaro je tu 😊 Ty opravdové první jarní kytičky jsem musela ještě pořádně hledat. Ve vzduchu byla cítit vůně borovic a mravenci už vylezli ze svých mravenišť. Ve stínu u vody byl ještě led. Krásně jsem se prošla.

Tak na který termín se domluvíme příště, kliente? 😊