NEMOC JAKO CESTA

V knize je opravdu mnoho překvapivých pohledů na nemoci z psychosomatického hlediska. Odvážnému čtenáři podávám úryvek o vztazích a partnerství, který má potenciál otevřít nový pohled na tuto oblast bytí. Úryvek je náročný na čtení a porozumění, chce to myslet a číst pomalu. Možná ho budete muset dát na nějako dobu k ledu a vrátit se k němu později.

Autor: Thorwald Dethlefsen, Rüdiger Dahlke

Vydavatelství: Aquamarin, 1983

Úryvek o vztazích a partnerství, str. 184 -187

„Polarita našeho vědomí s sebou přináší skutečnost, že si neuvědomujeme svou celistvost, ale stále se identifikujeme jenom s jistou částí. Onomu výseku bytí říkáme Já. To, co nám chybí, je náš stín. Cesta člověka je cestou k většímu uvědomění. Musíme objevovat dosud nevědomé části stínu a vědomě je integrovat tím, že se s nimi identifikujeme. Tento proces učení nedospěje ke svému konci dříve, dokud naše vědomí nebude dokonalé, dokud nebudeme „celí“. Taková jednota zahrnuje polaritu v její nedělitelnosti, tj. jak mužskou, tak ženskou složku.

….

Být mužem znamená ztotožnit se s mužským pólem duše, čímž se ženská složka automaticky odsune do stínu. Být ženou znamená analogicky ztotožnit se s ženským pólem, zatímco ten mužský prožívá své bytí ve stínu. Naší úlohu je vyvolat protipóly ze stínu. To je však možné jedině zprostředkovaně, projekcí. To, co nám chybí, musíme hledat oklikou, přes vnější svět, ačkoli ve skutečnosti je to v nás.

Z počátku to zní paradoxně a mnozí to proto nepochopí. Poznání však vyžaduje dělení na subjekt a objekt. Můžeme například vidět své oko, ale jen pomocí projekce na odrazové ploše. Muž si může uvědomovat ženskou složku své duše jenom projekcí do nějaké konkrétní ženy a totéž platí obráceně. Představme si, že náš stín je rozvrstven. Má velmi hluboké vrstvy, které v nás vyvolávají hrůzu a z nichž máme velký strach, ale má i vrstvy ležící při povrchu a čekající na zpracování, na uvědomění. Potkám-li člověka prožívajícího oblast, která leží v horní vrstvě mého stínu, zamiluji se do něho. Slovo do něho může znamenat druhého člověka i díl mého stínu, neboť obojí je vlastně stejné.

To, co na jiném člověku milujeme či nenávidíme, máme nakonec vždy my sami. O lásce mluvíme tehdy, kdy někdo druhý reflektuje onu oblast stínu, kterou si v sobě rádi uvědomujeme, o nenávisti pak v tom případě, kdy reflektuje hlubokou oblast, s níž nechceme mít nic společného. Druhé pohlaví se nám jeví jako atraktivní, protože nám chybí. Strach z něho máme, protože je v sobě neznáme. Setkání s partnerem je setkáním s nevědomou složkou naší duše. Kdo si uvědomí tento mechanismus zrcadlení vlastního stínu v druhém člověku, bude se dívat na partnerské problémy jinak. Všechny potíže, které s partnerem máme, jsou potížemi, které máme sami se sebou.

Vztah k našemu nevědomí je vždy ambivalentní – vzrušuje nás a zároveň z něj máme strach. Stejně ambivalentní bývá náš vztah k partnerovi – milujeme ho i nenávidíme, rádi bychom ho zcela vlastnili i opustili, zdá se nám báječná i hrozný zároveň. Všemi aktivitami i třenicemi, které partnerský vztah vyplňují, vyrovnáváme se se svým stínem. Proto partnerství uzavírají relativně protikladní lidé. Víme, že protiklady se přitahují, a přece se vždy znovu divíme, „jak se tihle dva mohli dát dohromady, když se k sobě vůbec nehodí“. Hodí se však k sobě tím více, čím větší jsou rozdíly mezi nimi, neboť každý prožívá stín toho druhého, neboli – a v tom je pointa – každý nechává partnera prožívat svůj stín. Partnerství dvou velmi podobných lidí je sice pohodlnější a méně nebezpečné, ale pro rozvoj účastníků mnoho nepřináší. V druhém se vždy zrcadlí jen vlastní, vědomá oblast – a to je příliš jednoduché, nudné. Jeden obdivuje druhého a oba pak projektují svůj stín do zbytku světa a radši se mu vyhýbají. Třenice v partnerství jsou plodné, vzájemné zápolení se stíny sbližuje. A pomáhá dosáhnout celistvosti.

V ideálním případě by výsledkem partnerství měli být dva úplní, nebo aspoň dva úplnější lidé, kteří v sobě prosvětlili temné oblasti stínu a integrovali je do svého vědomí. Na konci tedy není zamilovaný pár cukrující jako hrdličky, pár, kde jeden bez druhého nemůže žít. Fakt, že jeden nemůže žít bez druhého, ukazuje pouze to, že někdo z čiré pohodlnosti (mohli bychom říct i zbabělosti) nechává druhého prožívat svůj vlastní stín, aniž by se pokusil tuto projekci zpracovat a znovu přijmout za svou. V takových případech (a je jich dost!) nedovolí partnerovi, aby se rozvíjel, neboť by nahlédl pochybnost přidělených rolí. Jestliže ten podstoupí psychoterapii, stěžuje si pak, jak se strašně změnil…

Partnerství dosáhlo cíle v podstatě tehdy, jestliže se jeden obejde bez druhého. Jedině tehdy bylo naloženo se slibem „věčné lásky“ tak, jak se patří. Láska je aktem, při němž musíme hranice svého vědomí otevřít tomu, co milujeme, abychom se s tím mohli spojit. A to se stane teprve tehdy, až přijmeme do své duše všechno, co partner představuje, až všechny projekce přijmeme za své a vyrovnáme se s nimi. Tím se jako projekční plocha vyčistíme, zbavíme se přitažlivosti i odpudivosti, a láska je věčná, časově nezávislá, neboť se uskutečňuje ve vlastní duši. Lidé, kteří se projektují jen do materiálního světa, sledují takové úvahy se strachem. Spojují lásku se světem hmotných forem, a ne s obsahy vědomí….

….

Viditelný svět se naším životem musí stát zbytečným stejně jako partner. Problémy vznikají tehdy, když dva lidé pojímají a „využívají“ svůj vztah odlišně. Jeden se svými projekcemi pracuje a dokáže je přijmout zpět, druhý v nich zůstává uvězněn. Jeden se stane na druhém nezávislým, druhému puká srdce. Zůstanou-li oba účastníci vězet v projekci, prožíváme lásku až za hrob – a pak děsný smutek, jestliže jedna polovice chybí“. Blažený ten, kdo pochopil, že jen to mu nemůže nikdo vzít, co uskutečnil v sobě. Láska znamená být jedním, jinak nic. Pokud se orientuje na vnější objekty, nedosáhla svého cíle.“