Dnes žiju život v mnohem větší rovnováze než dřív. Našla jsem si a poctivě hlídám svůj osobní čas, který věnuji ladění nejenom fyzické ale také duševní kondice. Netlačím tolik na výkon a mám dost času věnovat se práci, která mi dává smysl. Dovoluji si být pomalá. Trávím více času v přírodě. Pravidelně relaxuji a dobíjím baterky. Díky novým aktivitám, které jsem nechala vstoupit do svého života, osobní vyhoření pro mě už není téma těchto dní. Ale nebylo tomu tak vždy.

Je to pár let zpátky, co jsem byla s dvěma malými dětmi na rodičovské dovolené. Roli maminky jsem si naplno užívala první tři roky. Spoustu radosti z pokroků našich dcer. Vzorně a snaživě jsem se starala o děti i domácnost. Zvládala jsem dělat několik věcí naráz. Ve chvílích volna jsem závodně běhala a dělala si kurz angličtiny, abych snad na té mateřské nezakrněla.

Hodně času jsem trávila „v hlavě“ plánováním, přemýšlením a představováním. Své tělo jsem vnímala, jen když mě po tréninku bolely svaly. Měla jsem program nalajnovaný od rána do večera výkonnostními aktivitami, pozornost zaměřenou hlavně směrem ven, na ty ostatní. Nedošlo mi, že energii je třeba také doplňovat a myslet na sebe. Rezervy mi časem došly.

A je to tu zase. Dítě je bez sebe vzteky a řve. Bouřlivé scény začaly být na pořádku dne. Děti mi dávaly svým způsobem najevo, že je něco špatně. Akce vyprovokovala reakci. Snažila jsem se to vyřešit. Zkoušela jsem všechno. Odvrátit pozornost, potlačit hlasitý projev silou, vyhovět dítěti s cílem utnout nabuzenou emoci. Nic nezabíralo. Bydlíme v bytovce, vnitřně mě drtilo, co tomu řeknou sousedi. Jaká vražda se u nás zase odehrává. Neměla jsem dostatek vnitřní energie opakované scény ustát.

Bezvýchodnost situace mě dohnala k předčasnému návratu do práce. Nemuset to stále prožívat, selhávat, prohrávat. Ale on to nebyl návrat, byl to spíš útěk. Problém nezmizel, jen nebyl tak vidět. Do práce jsem se vrhla s chutí a snahou se zasadit o lepší svět. Následoval náročný kolotoč mezi prací na plný úvazek a rodinou. Po dvou letech jsem vnitřně vyhořela. Dala jsem v práci výpověď a zamířila na pracovní úřad. A vznikl prostor…

Jak jiné je trávit čas s dětmi, když chcete, než když nemáte jinou možnost (rodičovská). Být s dětmi jsem si začala opět užívat.

Přes to zůstat doma pro mě bylo silným vystoupením z komfortní zóny. Byl to čas hustý jak čočka ve školní jídelně. Pokaždé, když jsem potkávala známé se soustrastnými dotazy na novou práci, jsem se snažila být neviditelnou. Marně. Rozehrála se hra ega. Poprvé v životě jsem neměla žádný plán, jen jsem tak bloumala a chtěla se dát nějak dohromady.

Všimla jsem si, že započali určité procesy. Začaly ze mě opadávat jednotlivé vrstvy jako slupky od cibule. Barvy, laky, dekorace, kostýmy. Zbyly jen vrásky, chloupky a šediny. Zastav se a postůj chvíli v tichu. Už jsi to konečně ty, Petro? Vystoupení z komfortní zóny je krok, který má velký potenciál - naučit se o sobě něco nového. A tak jsem se začala učit o tom, kdo je ta osoba, co si říká Já.

Náhoda tomu chtěla, že jsem se ve velikonočním čase ocitla na koncertu duchovní hudby v kostele v Neratově. Bylo to úžasné setkání s vlastní spiritualitou. Prosklená střecha kostela umocňovala sílu okamžiku. Otevřela se ve mně nová dvířka a zmizela ta vždy jen racionální Petra.

Také se mi nečekaně splnil můj dávný sen o cestě do Santiaga de Compostella. Ve skutečnosti jsem se však vydala na osamocenou šestidenní pouť z domu na Praděd. Byla to velkolepá a objevná cesta, kterou bych chtěla zpracovat do samostatného příběhu. Zjistila jsem, jakou sílu putování pro člověka má a touha provádět doprovázené poutě se ve mně pevně zakořenila.

Shodou okolností se objevila nabídka nového zaměstnání a měla jsem opět nastoupit do pracovního procesu. Avšak bez vize a jen pro peníze. Moje tělo říká ne. Přestože jinak nebývám nemocná, onemocněla jsem těžkou angínou. U lékaře říkám těžko pochopitelná slova. Léky nechci, vyléčím se do pěti dnů sama. A jak jsem řekla, tak se i stalo. Zpětně to hodnotím jako zázrak, který mě naučil zas něco o pravé síle těla i ducha.

V nové práci jsem už nemohla pokračovat. Ve zkušební době jsem skončila a zhroutila jsem se znova.

Bez plánu, bez vize a bez pomoci usedla jsem k papíru a pastelkám. Přirozeně jsem začala malovat mandaly, které mi pomohly se odrazit od samého dna. Těžko se to popisuje, ale v jednu chvíli přišla jasná zpráva. Nová energie do života. Sepsala jsem si životní vizi založenou na nových hodnotách a začala jsem dělat první kroky na nové cestě.

Od té doby šířím zprávu o tom, že změna v životě je možná. Mým blízkým osobním záměrem je posilování kompetencí pro doprovázené poutě, arteterapii Mandalou a obnovování vnitřní síly člověka (otužování, ladění a napojování, práce s energiemi, samoléčení, etikoterapie, well being). Postupně chci zájemcům nabídnout PODANÝ PROSTOR.

V PODANÉM PROSTORU najdeš čas, který jako by se ztrácel v koloběhu všedních dní. A je to právě ten kousek času, který potřebuje rodič, nebo pracovník sám pro sebe, aby v dobré náladě a pohodě zvládl výzvy všedního dne. Čas na péči o duševní zdraví a čas pro dobíjení vnitřních baterek. Jen někdy zapomínáme, že pečovat musíme průběžně. Ale není to žádná věda. V PODANÉM PROSTORU ukazuji, že tuto péči si může dovolit každý a je také snadná.

Propaguji bosou chůzi, která má tu moc dostat nás z hlavy do těla k prožívání „tady a teď“, zvyšuje naši citlivost a přirozeně nás zpomaluje. Pořádám workshopy na výrobu bosých sandálů Huarache, sdílím návody na jejich domácí výrobu. Pořádám semináře, kde sdílím své zkušenosti z práce s mandalou pro takové to domácí ladění. Pomocí podrobného návodu vysvětluji, jak pracovat s mandalovým deníkem. Vedu doprovázené poutě v přírodě, kde sdílíme osobní příběhy a hledáme nové úhly na to co je, co jenom rozumem přebrat nejde.

Sdílím s ostatními prostě to, co mi v životě nejvíc pomohlo.